Sraz, ON (nebo ne?) a pláč ve tři ráno s téměř neznámým klukem

Nepsala jsem sem už dlouho. Přemýšlela jsem totiž, jestli to má cenu. Jestli místo toho radši nemám psát román nebo dělat něco jiného. Jenže ano, má to cenu. Chci teď hlavně hrát, zpívat a skládat (hahahaha), takže psaní "deníku" má, podle mě, velkou cenu, v tuto chvíli. 

Co se u mě odehrálo za posledních pár dní? Velké množství zvláštních situací, ale vlastně se všechno tak nějak vztahuje jen k jednomu večeru, jednomu typu události, jednomu typu citů. 

1.) Pan Dokonalý (ano, budu klukům dávat podivné přezdívky a podivná jména, protože se opravdu nehodlám prozradit tím, že tady napíšu jejich jména a příjmení, chápeme, žejo) (tenhle není Pan Dokonalý z toho důvodu, že by to byl ten ON, koho chci - je Pan Dokonalý, protože ostatní ho berou jako Pana Dokonalého - bohatství, krása, úspěch, znáte to) mi pořád píše, ale vypadá to tak, že si se mnou spíš hraje. V životě jsem se s ním ještě neviděla, potkali jsme se na lide.cz. Zvláštní? Ne. Úplně normální. přes lide.cz jsem potkala kluka, který byl dlouhou dobu můj nejlepší kamarád (ale nejspíš už není, protože se naše cesty rozešly a on je teď najednou... jiný). Ukážu se mu ale až když budu hubená (což asi dlouho nebude trvat, protože při hladovce tělo prostě hubne jak zběsilé, a ne že ne). Nechci si od toho nic slibovat, protože on je strašně rozpolcená osobnost..... a tak nějak moc dokonalý. Vlastně nechápu, proč mi pořád píše, když JÁ jsem jen JÁ.

2.) Sraz. Sraz sraz sraz sraz sraz. Ještě jednou sraz? Ne, vážně. Byla jsem na srazu od jedné skupiny na facebooku a bylo to naprosto úžasný. Sice jsem se trochu víc opila (ve svých šestnácti letech bych asi neměla, žejo?), sice jsem na kytaru nehrála, přestože hraju mnohem líp než jeden ze dvou lidí, kteří hráli (styděla jsem se?), sice jsem HO nelíbala (ale objímala jsem ho! a on mě! jo! a slíbila jsem mu, že ho vošukám, což plánuji, jenže on bydlí dost daleko odtud, takže to bude trochu složitější....ale v červnu jdeme na stejný koncert, takže když nic jiného, tak alespoň na tom koncertu se uvidíme a po tom koncertu budu mít možnost ho náležitě... vošukat, no), ale bylo to super.

3.) Sraz znovu. Byli jsme v jedné "hospodě", tam zavřeli v 11, potom jsme se přesunuli do druhé. Nakonec jsem tam zbyla jen já, Slečna s brýlemi (ano, to bude odteď její jméno!), ON (nevím, proč zrovna on je ON, nejspíš to vypovídá o tom, že k němu opravdu něco cítím...cítím? Já? Vážně? No to snad ne!) a Pan Metalista (ano, tak mu budu říkat, i když nejspíš není metalista - ale má dlouhé vlasy, chodí oblékaný v černé a prostě mi připomíná metaláky). Seděli jsme u baru, ON a Slečna s brýlemi se o něčem bavili (jsem přesvědčená, že to bylo celkem nudné, protože ON se tvářil, jako by seděl v práci a ne v hospodě), Pan Metalista si všiml mé zjizvené ruky. Ano, řežu se. Opileckým gestem naznačil, abych mu tu ruku podala. Vzal jí do těch svých. Všechno v tu chvíli bylo ještě umocněno tím, že jsem měla hrozně ledové ruce - to já mám pořád. Pohladil ty jizvy, chytl mou dlaň do té své. "Proč to děláš?" zeptal se mě. "Nevím," odpověděla jsem, "Protože... protože celej svět." V tu chvíli už mi tekly slzy, přestože jsem se celou dobu kousala do rtu tak, že jsem ho měla úplně do krve. I on plakal. Začal mi vyprávět nějaký příběh, který jsem nepochopila a vlastně jsem mu moc nerozuměla, protože byl docela vožralej, ale byl o nějaký holčičce a při citování její věty "Ty jsi můj hrdina." jsme oba dva buleli jak želvy. "Moc se mi líbíš.. Nemáš zapotřebí tohle dělat." Bylo to krásné. Měl červené oči plné slz, které se mu kutálely i po tvářích. Viděli jsme se v tuhle noc v podstatě poprvé v životě, ale vím, že on by byl úžasný kamarád...když mě držel za ruku, cítila jsem se tak moc v bezpečí, tak skvěle, úžasně. Potom to ale pominulo a přidali jsme se v konverzaci k Slečně s brýlemi a k NĚMU. "V pohodě?" zeptal se mě. Přikývla jsem a usmála se. (Chvíli na to jsme to rozpustili a já jsem šla s NÍM čekat na nádraží na náš první ranní vlak...oběma nám jel kolem čtvrt na sedm. Celou dobu jsme pospávali někde na hlavním nádraží, objímali se a snažili se udržovat alespoň nějakou konverzaci, což se nám jakž takž podařilo. Když jsem ho chtěla líbat předtím, než jsme se rozloučili, řekl, že bych byla zklamaná, že ne. Nechápu to. Předtím mi v podstatě řekl, že by byl rád, kdyby byl mezi námi nějaký fyzický kontakt, a potom tohle? No ale potom jsme si v pohodě psali, takže je všechno v pořádku, řekla bych).

4.) Když jsem přijela v sedm ráno domů, brečela jsem asi dvě hodiny v kuse. Vážně. Nevím proč. Nechápu to. Z celého toho zážitku jsem měla takové pocity, že jsem prostě brečela. Hodně. A hodně procítěně.

5.) VÍC AKCÍ! VÍC PŘÁTEL! Ano, budu na tom pracovat.

6.) Chci hrát na kytaru jako ON. S tím rozdílem, že já budu hrát věci, které lidi znají. Zpaměti. Ano, ano! Karle Kryle, starý hity, třeste se! ♥

7.) Pro dnešek končím. Jdu přemýšlet nad přáteli a hrát.